Fikcebezhranic

Hra stínů

V kavárně na rohu rušné pražské ulice seděl Jaroslav, šedesátiletý úspěšný podnikatel. Jeho prošedivělé vlasy a vrásky kolem očí svědčily o letech zkušeností, ale v očích mu stále jiskřil mladistvý zápal. Míchal lžičkou v šálku kávy a pozoroval kolemjdoucí za oknem.

Najednou se dveře kavárny otevřely a vstoupila ona - Klára. Mladá, krásná žena s dlouhými tmavými vlasy a podmanivýma zelenýma očima. Jaroslav se usmál a pokynul jí, aby se posadila k jeho stolu.

"Ahoj, Jaroslave," řekla Klára medovým hlasem. "Jsem tak ráda, že jsme se mohli setkat."

Jaroslav cítil, jak mu srdce poskočilo. I když věděl, že je mezi nimi velký věkový rozdíl, nemohl si pomoct a byl Klárou okouzlen od prvního okamžiku, kdy ji před měsícem potkal na charitativní akci.

"Já také, Kláro," odpověděl s úsměvem. "Jak se máš?"

Klára se naklonila blíž a položila svou ruku na jeho. "Oh, mám se skvěle. Ale víš, pořád přemýšlím o tom tvém projektu, o kterém jsi mi vyprávěl. Je to tak fascinující!"

Jaroslav cítil, jak mu po těle přeběhlo příjemné mrazení z jejího doteku. "Ano, ten projekt na výstavbu nového technologického centra. Je to moje srdcová záležitost."

Klára se usmála a její oči se rozzářily. "Víš, Jaroslave, mám nápad. Co kdybychom spojili síly? Mám skvělé kontakty v IT sektoru a mohla bych ti pomoci projekt rozjet."

Jaroslav se zamyslel. Bylo to lákavé, ale něco mu našeptávalo, aby byl opatrný. "To zní zajímavě, Kláro. Ale řekni mi, co by to pro tebe znamenalo?"

Klára se zasmála a mávla rukou. "Oh, nic velkého. Jen bych chtěla být součástí něčeho tak úžasného. A samozřejmě, pokud by projekt uspěl, byla bych ráda, kdybys zvážil moji roli v budoucím vedení."

Jaroslav cítil, jak se mu v hlavě rozezněl varovný zvoneček. Byla Klářina nabídka opravdu jen přátelským gestem, nebo za ní stálo něco víc?

Následující týdny byly jako na houpačce. Jaroslav a Klára trávili spoustu času spolu, pracovali na projektu a Jaroslav cítil, jak se do mladé ženy zamilovává. Klára byla pozorná, chytrá a zdálo se, že sdílí jeho vášeň pro technologie.

Jednoho večera, když spolu seděli v Jaroslavově pracovně a probírali detaily projektu, Klára se k němu naklonila a políbila ho. Jaroslav byl v sedmém nebi, ale zároveň cítil nejistotu.

"Kláro," zašeptal, když se od sebe odtáhli. "Jsem mnohem starší než ty. Jsi si jistá, že tohle chceš?"

Klára se usmála a pohladila ho po tváři. "Věk je jen číslo, Jaroslave. Záleží na tom, co cítíme."

Následující měsíce byly jako sen. Jaroslav a Klára byli oficiálně pár a projekt technologického centra se rychle rozvíjel. Klára skutečně měla skvělé kontakty a zdálo se, že vše jde hladce.

Ale pak přišel den, kdy Jaroslav náhodou zaslechl Klářin telefonní rozhovor.

"Ano, všechno jde podle plánu," říkala Klára do telefonu. "Jaroslav mi věří. Až bude centrum postavené, budeme mít přístup ke všem jeho technologiím. Bude to největší průmyslová špionáž desetiletí."

Jaroslavovi se zatočila hlava. Cítil, jak se mu hroutí svět. Všechno bylo lež? Klářina láska, její zájem o projekt, všechno bylo jen součástí plánu?

Když Klára vešla do místnosti, Jaroslav se na ni podíval s bolestí v očích. "Proč, Kláro?"

Klára se zarazila, ale rychle se vzpamatovala. "O čem to mluvíš, miláčku?"

"Slyšel jsem tě," řekl Jaroslav tiše. "Vím o tvém plánu."

Klářina tvář se změnila. Zmizela z ní veškerá něha a láska, kterou předstírala měsíce. "Oh, Jaroslave," řekla chladně. "Byl jsi tak snadný cíl. Starý muž toužící po mladé ženě. Klasický příběh."

Jaroslav cítil, jak mu po tváři stéká slza. "Myslel jsem, že mě miluješ."

Klára se zasmála. "Láska je pro hlupáky, Jaroslave. V tomto světě jde jen o moc a peníze."

V tu chvíli Jaroslav učinil rozhodnutí. Místo aby se zhroutil, narovnal se a podíval se Kláře přímo do očí. "Možná máš pravdu, Kláro. Ale zapomněla jsi na jednu věc. Nejsem jen starý zamilovaný blázen. Jsem také velmi opatrný podnikatel."

Sáhl do zásuvky svého stolu a vytáhl složku. "Tady jsou důkazy o tvé špionáži a plánech. Policie je již na cestě."

Klářina tvář zbledla. "To nemůžeš..."

"Můžu," řekl Jaroslav klidně. "A udělal jsem to. Hra skončila, Kláro."

Když policie odvedla šokovanou Kláru, Jaroslav se posadil do svého křesla a hluboce vydechl. Bolelo to, ale věděl, že udělal správnou věc. Možná byl starší, ale rozhodně nebyl hloupý. A i když jeho srdce bylo zlomené, věděl, že se z toho dostane. Koneckonců, život je plný lekcí a tato byla obzvlášť cenná.

Jak se díval z okna na rušnou ulici, uvědomil si, že i přes bolest se cítí silnější. Byl připraven na novou kapitolu svého života, tentokrát moudřejší a opatrnější, ale stále otevřený možnostem, které život přináší.